Route 75: Když běháme pomaleji než chodci

Tato interní nadsázka je ale motivací, která dává běhání další smysl. Karbonové boty? Ty zatím zůstávají v regálech. Ne proto, že by na ně nebyly peníze, ale protože „ještě není čas“. Jak říká Pavel: „Když to zvládneme bez nich, bude to o to větší pecka.“

Podcast vznikl jako záznam jednoho z jejich společných běžeckých tripů – když se jelo ze závodu Velká Morava. Jednalo se o dubnovou 10ku, kde spolu kluci běželi. Tréninky v parcích, běh až k moři, snaha kvalifikovat se na MČR v půlmaratonu a mezi tím spousta upřímného sdílení o tom, jak se běhá, když nejsi elita, ale chceš se jí trochu přiblížit.

Tomáš otevřeně mluví o své zkušenosti s nemocemi, o dlouhých týdnech bez tréninku a o tom, jak se znovu dostat zpět do formy. Pavel přiznává, že motivaci mu často přináší právě společné sdílení cílů – ať už je to forma běžeckého humoru, nebo nadhled nad vlastním výkonem. Vzpomínají na závody jako je LysaCup, nebo momenty, kdy běželi na pět minut na kilometr, protože zrovna někoho doprovázeli – a jak i to může být pro zkušeného běžce cenná zkušenost.

  Velká část rozhovoru se věnuje i tomu, jak kombinovat trénink s prací a životem. Oba mají civilní zaměstnání a běh je pro ně nejen sportem, ale i způsobem, jak se udržet v rovnováze. Dozvíte se, jak vypadá jejich struktura tréninku, co pro ně znamená síla z kopců, jak přemýšlí nad regenerací a proč běhají i bez ambicí stát se mistry.

Na závěr přijde jasné poselství: najděte si parťáka, s kterým to všechno bude dávat větší smysl. Sdílejte cíle, radosti i nezdary. Ať už běžíte na 1:10 nebo 2:10, nejvíc záleží na tom, že běžíte srdcem.

🎧 Poslechni si celý podcast Route 75 a zjisti, proč jsou někdy největší motivací ne karbonky, ale obyčejné přátelství, sebereflexe a trocha sebeironie.